Česko-52
Česko
Nejstarší písemná zpráva v češtině o oskeruši pochází z roku 1562 z doby vlády krále Ferdinanda I. Tehdy přeložil Tadeáš Hájek z Hájku do češtiny Herbář svého předchůdce Mattioliho a doplnil jej o své poznatky z Čech. V příloze je ukázka z dalšího vydání Herbáře z roku 1596, které připravil Daniel Adam z Veleslavína. O oskeruši se zde doslova píše: „Domácí čili zahradní oskeruše jest v Itálii známý strom, v Čechách přichází pořídku a jest zde málo známý“.
V Čechám najdeme v současnosti oskeruše pouze v Českém Středohoří, kde se o rozšíření zasloužil prý již Karel IV. Výrazně více rostou oskeruše na jihovýchodě Moravy, na Moravském Slovácku. Tato dřevina je zde rozšířena od Pálavských vrchů po Dřevnici a Vlárský průsmyk. Její dnešní stav čítá pouze 200 – 300 stromů v zemědělské krajině a přibližně stejný počet roste v lese. Celkem je však nutné shrnout, že v našich zemích je oskeruše již 450 let dřevinou vzácnou a stále platí, že i dřevinou málo známou. Hlavně díky tomu, že je velmi složité její množení.
Přirozenost výskytu oskeruše v Pomoraví dokládá také její růst v lesích. Areál výskytu odpovídá nejen fytocenologické charakteristice jejího souvislého areálu (doubravy, dubohabřiny). V lese svou životní strategií také dobře konkuruje dalším volně rostoucím druhům a to jak strategií růstu, kde je spíše pionýrskou dřevinou, tak i poměrnou dlouhověkostí v zapojeném porostu s vysoce položenou deštníkovitou korunou. Kulturní dřeviny v lese (např. opuštěné sady) velmi rychle zarůstají přirozenou vegetací a v jejím stínu kulturní odrůdy jabloní, třešní a hrušní živoří až umírají. Naopak původní druhy třešeň ptačí, jabloň lesní či hrušeň obecná rostou přirozeně v zápoji lesa.
Výzkum historie oskeruše v krajině přináší nečekané pohledy na práci našich předků i na jejich důvtip. K velmi zajímavým závěrům dospěli maďarští badatelé (Rapaics 1940, Nyar 2002) při analýze výskytu oskeruše v oblasti Tokajských vrchů jižně od Košic. Tvrdí, že oskeruše rozeseté v zemědělské krajině a staré několik století jsou z velké části stromy ponechané při přeměně lesů v sady a zahrady. K podobným závěrům se dospělo i v Baden-Würtenbersku (Gräter 1997). Zdá se tedy, že se oskeruše podílely na počátcích ovocnářství ve střední Evropě. K zavádění této dřeviny do zahrad a vinohradů se využívaly také mladé oskeruše nalezené ojediněle v lesích. Toto nám potvrdili pamětníci z Maršova i Hroznové Lhoty při inventarizaci oskeruše na Moravském Slovácku. Totéž potvrdil botanik a evangelický farář Holuby (po němž je pojmenována chata na Javořině) v roce 1888, kdy byl tento způsob získávání sazenic obvyklý v celých tehdejších Uhrách.
V lesních porostech moravských Karpat je oskeruše nejméně hojnou listnatou dřevinou. Roste roztroušeně v jednotlivých exemplářích v lesích Pavlovských vrchů, Jihomoravské pahorkatiny, Ždánického lesa, Bílých Karpat a Luhačovické pahorkatiny. Areál jejího výskytu ve sledované oblasti sahá na severu až po Dřevnici a na východě po Vlárský průsmyk. Obdobné je rošíření i v zemědělské krajině.
Nejvíc stromů, cca 50 ks, oskeruše mimo lesní porosty bylo nalezeno ve starých sadech a vinohradech na úpatí Bílých Karpat v lokalitě Strážnice - Žerotín, Radějov, Tvarožná Lhota a Kněždub. V žerotínských vinohradech roste nejsilnější oskeruše na Moravě a zároveň jedna z nejsilnějších v Evropě (Kausch 1998) o obvodu 458 cm (výčetní průměr 146 cm).Po těchto stromech vás zavede Oskorušová stezka.
Samorozmnožovací schopnost oskeruše ve zlínském regionu je malá, ale existuje. V lesích, ale především v okolí cest a polí lze nalézt vzácně semenáčky ve věku 3 – 10 let. Často bývají následně odebrány a přesazeny do zahrad a využívány k pěstování. Registrujeme 7 takto vysazených stromů – bez předpěstování nebo umělého vysazení.
V Čechám najdeme v současnosti oskeruše pouze v Českém Středohoří, kde se o rozšíření zasloužil prý již Karel IV. Výrazně více rostou oskeruše na jihovýchodě Moravy, na Moravském Slovácku. Tato dřevina je zde rozšířena od Pálavských vrchů po Dřevnici a Vlárský průsmyk. Její dnešní stav čítá pouze 200 – 300 stromů v zemědělské krajině a přibližně stejný počet roste v lese. Celkem je však nutné shrnout, že v našich zemích je oskeruše již 450 let dřevinou vzácnou a stále platí, že i dřevinou málo známou. Hlavně díky tomu, že je velmi složité její množení.
Přirozenost výskytu oskeruše v Pomoraví dokládá také její růst v lesích. Areál výskytu odpovídá nejen fytocenologické charakteristice jejího souvislého areálu (doubravy, dubohabřiny). V lese svou životní strategií také dobře konkuruje dalším volně rostoucím druhům a to jak strategií růstu, kde je spíše pionýrskou dřevinou, tak i poměrnou dlouhověkostí v zapojeném porostu s vysoce položenou deštníkovitou korunou. Kulturní dřeviny v lese (např. opuštěné sady) velmi rychle zarůstají přirozenou vegetací a v jejím stínu kulturní odrůdy jabloní, třešní a hrušní živoří až umírají. Naopak původní druhy třešeň ptačí, jabloň lesní či hrušeň obecná rostou přirozeně v zápoji lesa.
Oskeruše a počátky sadovnictví
Výzkum historie oskeruše v krajině přináší nečekané pohledy na práci našich předků i na jejich důvtip. K velmi zajímavým závěrům dospěli maďarští badatelé (Rapaics 1940, Nyar 2002) při analýze výskytu oskeruše v oblasti Tokajských vrchů jižně od Košic. Tvrdí, že oskeruše rozeseté v zemědělské krajině a staré několik století jsou z velké části stromy ponechané při přeměně lesů v sady a zahrady. K podobným závěrům se dospělo i v Baden-Würtenbersku (Gräter 1997). Zdá se tedy, že se oskeruše podílely na počátcích ovocnářství ve střední Evropě. K zavádění této dřeviny do zahrad a vinohradů se využívaly také mladé oskeruše nalezené ojediněle v lesích. Toto nám potvrdili pamětníci z Maršova i Hroznové Lhoty při inventarizaci oskeruše na Moravském Slovácku. Totéž potvrdil botanik a evangelický farář Holuby (po němž je pojmenována chata na Javořině) v roce 1888, kdy byl tento způsob získávání sazenic obvyklý v celých tehdejších Uhrách.
Rozšíření jeřábu oskeruše na Moravě
V lesních porostech moravských Karpat je oskeruše nejméně hojnou listnatou dřevinou. Roste roztroušeně v jednotlivých exemplářích v lesích Pavlovských vrchů, Jihomoravské pahorkatiny, Ždánického lesa, Bílých Karpat a Luhačovické pahorkatiny. Areál jejího výskytu ve sledované oblasti sahá na severu až po Dřevnici a na východě po Vlárský průsmyk. Obdobné je rošíření i v zemědělské krajině.
Oskeruše na Strážnicku
Nejvíc stromů, cca 50 ks, oskeruše mimo lesní porosty bylo nalezeno ve starých sadech a vinohradech na úpatí Bílých Karpat v lokalitě Strážnice - Žerotín, Radějov, Tvarožná Lhota a Kněždub. V žerotínských vinohradech roste nejsilnější oskeruše na Moravě a zároveň jedna z nejsilnějších v Evropě (Kausch 1998) o obvodu 458 cm (výčetní průměr 146 cm).Po těchto stromech vás zavede Oskorušová stezka.
Samorozmnožovací schopnost oskeruše ve zlínském regionu je malá, ale existuje. V lesích, ale především v okolí cest a polí lze nalézt vzácně semenáčky ve věku 3 – 10 let. Často bývají následně odebrány a přesazeny do zahrad a využívány k pěstování. Registrujeme 7 takto vysazených stromů – bez předpěstování nebo umělého vysazení.
